Košík
0
0,00 Kč
JMENUJI SE ELIŠKA PROCHÁZKOVÁ,
ale říkají mi Eliška cestovatelka.
Jsem ještě školačka, chodím v Praze na základku. Naše rodina má velkou zálibu v cestování. S rodiči, se sourozenci a někdy i s prarodiči vyrážíme poznávat různé vzdálené země.
Využíváme k tomu každé možné volno ve škole i letní prázdniny.
Cesty si většinou připravujeme a plánujeme sami. S některými nám pomáhali kamarádi a známí, kteří třeba dobře znají tu zemi, kam jsme jeli, nebo tam mají dobré přátele.
Náš cestovní plán je vždycky přizpůsobený tomu, abysme to zvládli i my, děti, a někdy i babička.
Nebaví nás být na jednom místě. Proto jsme většinou
pořád v pohybu. Každý den ráno se sbalíme a jedeme dál. Naše cesty trvají obvykle
10 až 20 dnů, podle toho, kolik máme volna.
Cestujeme jak se dá, autem,
autobusem, nebo vlakem. Vždycky se snažíme vidět toho co nejvíc. Jak říká naše babička: "Sem už se nejspíš nikdy nepodívám, tak si to musím užít!"
Kromě
toho, že se díváme kolem sebe, povídáme si s lidmi, které potkáváme.
Zajímá nás, jak žijí, co se jim líbí a tak. Je nám ale jasné,
že za dva týdny nemůžeme žádnou zemi opravdu poznat.
Na svých cestách si vždycky pořizuju cestovatelský
deníček. Zapisuju a kreslím si do něj to nejdůležitější a
nejzajímavější, co nás cestou potkalo a čeho jsem si všimla.
Knížky jsme začali vydávat, až když už jsme měli hodně cest za sebou. Vzniklo to tak trochu náhodou.
Ze
začátku jsme si ty poznámky dělali jen sami pro sebe. Abysme na zajímavé věci nezapomněli. Ale když nás
známí a kamarádi pořád dokola prosili o vyprávění a promítání fotek,
řekli jsme si, že to uděláme jinak. Že vydáme knížku. A já s bráchou do nich ještě uděláme obrázky.
Nejdřív jsme chtěli
vydávat dvě knížky za rok, občas tři, abysme dohnali ty dřívější
cesty. Ale pak se nám narodila sestřička Leontýnka a všechno se
tak nějak přibrzdilo.
Ale zase jsou ty naše cesty s malou sestřičkou jiné, zajímavější.